Hasičský záchranný sbor

České republiky​

Nacházíme se v nepřehledné době. Každý den se na nás z okolí i médií valí velké množství nových informací, názorů, objevů. Může být těžké se v nich zorientovat. Každý hledáme vlastní cestu, jak se v nich vyznat. Díky tomu mohou být naše názory a představy někdy velmi odlišné.

Každý z nás nahlíží svět vlastním pohledem a rozumí mu po svém. Jak k tomu dochází?
Je to dáno našimi smysly, energií a zaměřením pozornosti, ale také našimi znalostmi a zkušenostmi
Lidský mozek má výjimečnou dovednost rozpoznat, na co se dívá. A to, i když obraz není celý.
Je to díky spolupráci paměti, smyslů a myšlení. V paměti máme uloženou spoustu takzvaných schémat – reprezentací světa kolem sebe. A to ne jen jako jejich obrázky a názvy, ale i jako vůně, zvuky, pocity které v nás vyvolávají a dokonce i činnostmi s nimi spojené.
Každým okamžikem mozek porovnává věci, které vnímáme, s tím co máme uložené ve schématech a podle čeho rozpoznáváme svět kolem nás. Většinou se to děje nevědomky a velmi rychle.
Zkusme se ale občas zastavit a promyslet si, na co se doopravdy díváme a jak si vytváříme své postoje a názory. A třeba se pro nás i díky tomu stane naše situace srozumitelnější.

 

 

Když naše oko vidí motýla, předá informaci mozku. A ten společně s pamětí identifikuje, že barevný okřídlený brouk je motýl. Informace poté putuje do našeho centra emocí, což může vyvolat příjemný pocit radosti. Impulz jde také do našich svalů a my možná k motýlovi samovolně natáhneme ruku. A nakonec se informace dostane do našeho korového mozku, centra vědomí. Teprve v tu chvíli si uvědomíme, že se díváme na motýla.

Schéma věci ale není její pravý obraz. Je tím, co jsme se o ní během života dozvěděli. Jakou s ní máme zkušenost. Co nám o ní řekli rodiče, přátelé, učitelé, a další lidé, kterým věříme a které máme rádi nebo co jsme si o ní přečetli či viděli. Každý si proto danou věc, třeba slunce, představujeme jinak.
Schémata jsou navíc mezi sebou propojena. Vytváří kategorie pojmů, které spolu souvisí. Díky tomu si mozek může i k neznámým věcem domýšlet potřebné informace. Z našich znalostí o sluneční soustavě a pohybu astronomických těles si například můžeme vyvodit, že krátký světelný záblesk na noční obloze není padající hvězda, ač to tak na první pohled může vypadat, ale že se ve skutečnosti jedná o meteorit hořící v zemské atmosféře.
Schémata a jejich kategorie vytvářejí síť znalostí, které nám pomáhají se orientovat ve světě. Žádný existující počítač nedokáže vytvořit takto rozsáhlý, funkční a bezprostředně reagující systém. Zdá se to téměř dokonalé, že? Ovšem….
Někdy zařadíme věci na základě našich znalostí špatně. Mnoho z nás si třeba myslí, nebo dlouho myslelo, že meloun je ovoce. Je sladký, růžový, má pecky. To jsou přece znaky, které máme spojené s kategorií ovoce. Ale není tomu tak. Meloun je zelenina a má blíže například okurce nebo dýni.
Protože tento systém funguje velmi rychle a automaticky, může se dopouštět i dalších chyb. Může jít o chybu relativně neškodnou, chybný úkon ovšem může vést také k velmi závažným omylům a mít dalekosáhlé důsledky….
Náš mozek posílá informace nejprve do těch částí mozku, které vyvolávají emoce a jednání. Protože jsou vývojově starší a cesty k nim kratší a rychlejší. Proto často dříve zažíváme v dané situaci emoce – například strach a až o pár chvil později si začneme uvědomovat jeho příčinu.
Zkreslení ve vnímání už vědci odhalili mnoho. Například že rychleji reagujeme na věci, které v nás vyvolají silné emoce (strach, hněv, smutek, odpor, nadšení). Že věci posuzujeme podle toho, co vidíme jako první. Nebo naopak jako poslední. Že nekontrolujeme, jestli věc opravdu má ty vlastnosti, které od ní očekáváme. Nebo dáváme dohromady věci, které jsou si v něčem podobné, a ignorujeme jejich rozdíly, i když mohou být důležité. A to se může týkat třeba jídla. Ale i lidí, pak mohou být důsledky našeho zkresleného vnímání závažnější.
Přesto je pro nás velmi obtížné se těmto chybám vyhnout, případně je průběžně korigovat, protože by to vyžadovalo naši neustálou pozornost.
Zkusme se ale občas zastavit a promyslet si, na co se doopravdy díváme a jak si vytváříme své postoje a názory. Předejdeme tím řadě nedorozumění, budeme se k sobě chovat s větším pochopením a třeba se pro nás i díky tomu stane naše situace srozumitelnější.

 

 

Svět kolem nás vnímáme díky jedinečné síti informací, kterou jsme si předem vytvořili. Základem této sítě jsou naše životní zkušenosti a získané znalosti.

Díky komplexní informační síti považujeme svět kolem nás za bezpečné a předvídatelné místo, kde se dá poklidně žít.
Tato síť nám pomáhá rozhodovat se a jednat v nejrůznějších situacích velmi rychle a bez zbytečného výdeje energie. Vezměme si třeba zdánlivě samozřejmou a automatickou činnost, jako je jízda autem. Ta představuje pro řidiče celou řadu rozhodovacích procesů a koordinovaných úkonů. Ve skutečnosti je však tato naučená dovednost od jisté doby pevnou součástí naší informační a zkušenostní sítě a my ji v praxi věnujeme velmi málo vědomé pozornosti. Během jízdy se tak můžeme soustředit především na vnímání silničního provozu kolem nás.
Co se ale stane, když nám do života vstoupí nějaká zásadní nečekaná událost, která do našeho zkušenostního systému vůbec nezapadá?
V naší informační a zkušenostní síti to vytvoří trhlinu. Bezprostředně nás zaplaví pocity nejistoty, strachu, ohrožení. Náš svět náhle nefunguje tak, jak jsme byli zvyklí. Nejde se na něj spolehnout a předvídat ho. Čím větší takové prázdné místo je, tím těžší může být tyto pocity ustát.
Přirozenou vlastností naší sítě je zprvu zachovávat odpor vůči změně a udržovat zdání, že k ničemu nedošlo. Funguje jako naše ochrana proti neustále se měnícímu a ne zcela předvídatelnému světu. Můžeme se snažit naši zkušenost vytěsnit či jednat tak jako by nám do života nevstoupila. Nebo upravíme naše vzpomínky, tak že jim dáme jiný, třeba příjemnější, emocionální náboj a tím se vyhneme vědomé konfrontaci s novou zkušeností
Nic z toho ovšem zpravidla není trvalým řešením a trhlina v naší síti zůstává, aniž bychom si to sami připouštěli. I nadále cítíme potřebu ji zacelit. Stává se, že věříme věcem, které nejsou pravdivé, ale dávají nám smysl a udržují pocit srozumitelnosti světa. Můžeme také hledat viníka nebo důvod, proč nás daná situace potkala. Jsou situace nebo období v našem životě, kdy jsme více zranitelní a můžeme být více náchylní k přijetí klamných informací a k manipulaci.
Pokud je změna zásadní a přetrvává, začínáme naši informační síť přetvářet. Část sítě je třeba rozplést a znovu svázat novým způsobem. Musíme nalézt chuť, čas a sílu se této změně věnovat. Když vědomě a s dobrým pocitem změníme své chování a prožívání v souladu s novou informací, jsme na dobré cestě. Blízké osoby, autority a odborníci nám při tom mohou být důležitou oporou.
Pochopení těchto procesů nám pomáhá účinně se bránit polopravdám, dezinformacím a manipulaci. Důsledněji ověřujeme informace, které se dozvídáme z médií. Méně podléháme neověřeným informacím samozvaných autorit. Vybíráme si informace, které nás podporují v aktivním zvládání situace. Vytváříme si a udržujme vnitřní pocit bezpečí a stability.

Zkušenost s pandemií, tedy hromadným výskytem infekčního onemocnění bez prostorového omezení, je v naší době a společnosti pro většinu z nás nová a nepoznaná.

Jen málokdo z nás si pamatuje, kdy přesně o nemoci covid19 slyšel poprvé. Když se o jejím prvotním šíření kdesi ve vzdálených zemích zmiňovala média, jako obyvatelé země v srdci Evropy jsme těmto zdánlivě nedůležitým informacím většinou věnovali jen málo pozornosti.
Už v minulosti jsme mohli zažít jiné pandemie, které se nás nakonec přímo nedotkly. Tak jako na počátku neměl nikdo z nás proti patogenu nové nemoci specifické protilátky, neměli jsme ani mentální schémata, která by nám pomohla nastalou situaci správně rozpoznat, a nemohli jsme tedy reagovat naučeným chováním.
Nepředvídatelnost, nejistota a velké množství protichůdných informací postupem času více a více ovlivňovaly náš obvyklý pohled na život.
Možná jsme si nejprve nechtěli připustit, že nemoc vůbec existuje a všímali jsme si hlavně informací, které pandemii zpochybňovaly, které nás ujišťovaly v tom, že vše včetně našeho obvyklého žití zůstává stejné jako dřív. Nebo jsme se naopak nepřiměřeně děsili a potenciální riziko kolem nás jsme zveličovali.
Postupně se začalo ukazovat, že nemoc by mohla být reálná, přítomná a mohla by ovlivňovat náš život. I tehdy jsme mohli mít tendenci zlehčovat její závažnost. Hledali jsme rychlá a jednoduchá vysvětlení a řešení, která nám dávala smysl a vrátila nám vždy alespoň na chvíli pocit známého a srozumitelného světa. Přikláněli jsme se k těm autoritám, které nás v našem pohledu utvrzovaly. A také jsme se zaměřovali na leckdy neúspěšné hledání viníka a důvodu, proč celá situace nastala.
Nejistota a množící se pochybnosti od počátku podněcují naši fantazii a oslabují naše kritické myšlení.
Postupem času díky ověřeným informacím od kompetentních autorit více vnímáme úplný obraz pandemie. Nemoc je skutečná, potenciálně nebezpečná, představuje zátěž pro celou společnost a k jejímu zvládnutí je žádoucí zodpovědné chování nás všech.
Každý z nás se s touto skutečností vyrovná po svém a jsme konfrontováni s vlastními emocemi a reakcemi. Přijetí reálného medicínského i společenského obrazu nemoci nám pomáhá lépe pochopit a přijmout přicházející změny.
Sdílení našeho pohledu i našeho prožívání s druhými lidmi nás utvrzuje v tom, že nejsme sami. Uvědomujeme si, že současná situace vyžaduje změnu v našem vnímání a chování. Když tuto změnu přijmeme za svou, můžeme se i v této nelehké době cítit stabilně a udržovat si naději. Máme více informací, abychom posílili sami sebe i druhé v aktivním zvládání. Zkusme změny i vlastní emoce přijímat s pokorou a s vědomím, že k dané situaci patří.

 

 

zpět