Hasičský záchranný sbor
České republiky
Emoce neexistují bez anatomického základu. Každé naše prožívání se projevuje v našem těle. Krátké nahlédnutí do fyziologie naší nervové soustavy.
Emoce neexistují bez anatomického základu. I emoce mají svou tělesnou stavbu. Emocionální anatomie představuje vrstvy kůže a svalů, hlubších svalových skupin, orgány, hluboce uložené orgány, kosti a neviditelnou hormonální dimenzi a také organizaci našeho prožívání – jedná se o funkční propojení.
Jak danou událost prožíváme, je zakotveno v našem těle, v naší nervové soustavě. Odezva na stres nebo trauma je biologická a fyziologická, ne psychologická. Pokud je něčeho příliš mnoho nebo se to stane příliš rychle, dojde k přehlcení našeho systému. A nezáleží na tom, o jak závažnou nebo naopak malichernou událost se jedná. Prožívání člověka je ovlivněno jeho minulou zkušeností. Každý „uneseme“ jinou míru stresu a paleta našich emocí je různá. Proto na stejnou situaci reagují lidé různě.
Naše reakce na stres je normální = fyziologickou reakcí na nenormální situaci.
U zdravého organismu je základem funkční seberegulace. Střídají se cykly aktivace a uvolnění organizmu. Za tuto funkci je odpovědná autonomní část nervové soustavy, kterou tvoří sympatická a parasympatická větev.
Vložit obr. křivka aktivace
Úkolem sympatiku je mobilizovat energetické zdroje, aktivovat reakce, které jsou potřeba pro boj nebo útěk. Parasympatická větev snižuje zvýšenou hladinu sympatiku, pomáhá nám odpočívat a regenerovat síly. Pokud se obě větve v regulaci střídají, tak je stav našeho těla regulovaný. V takovém stavu se lidé vnímají jako silní, stabilní a přítomní. Pokud je tato regulace narušena, projevuje se to v organismu například zvýšenou podrážděností, návaly vzteku, problémy se spánkem, bolestmi hlavy nebo pocitem, že už je toho na Vás prostě moc.
Některé události kolem nás nemůžeme změnit. Můžeme však ovlivnit sebe a svoje prožívání.
(Text vychází z metody Somatic Experiencing Petera Levina a Anatomie emocí Stanleyho Kelemana).
Pro případ ohrožení vybavila příroda téměř všechny živočichy podobnými reakcemi nervového systému. Zvířata rychle překonávají prvotní šokovou reakci a zotavují se z ní. Jejich reakce nebývají dlouhodobé. Proč je tomu u lidí jinak?
Pro případ ohrožení, které můžeme označit jako stres, vybavila příroda téměř všechny živočichy velmi podobnými reakcemi nervového systému. Navzdory tomu existuje živočišný druh, u kterého se rozvíjejí dlouhodobé stresové projevy či trauma, a tím je člověk.
Když zvířata prožívají situace, ve kterých se cítí ohrožení na životě, většinou rychle překonávají prvotní šokovou reakci a zotavují se. Jejich reakce, na rozdíl od lidí, nejsou dlouhodobé.
Vložit obr. The triune brain – instinktivní, emoční a myslící mozek
Podívejme se na tu část mozku, která je domovem instinktů. Označuje se jako plazí mozek. Obsahuje instinktivní plány chování, které zajišťuje přežití druhu (vlastní ochranu a reprodukci). Plazi nemají možnost vědomého výběru, každé jejich chování, každý pohyb je instinktivní, všechny obranné reakce jsou geneticky naprogramované.
Mozek savců, včetně člověka, je kromě plazího mozku vybaven další rozvinutější strukturou, kterou označujeme jako limbický systém. Ten je dějištěm našich emocionálních a sociálních reakcí, které doplňují a posilují instinktivní reakce plazího mozku. Limbický systém získává impulzy z plazího mozku a zpracovává je, dává nám tak větší možnost výběru reakcí, než jsou jen instinkty. S limbickým systémem se vyvinuly emoce. Díky této části mozku jsme schopní vyjádření celé řady pocitů: studu, viny, vzteku, ale i lásky a empatie.
Vývojově nejmladší částí mozku je neokortex, který lze označit také jako myslící mozek. Je sídlem myšlení, řeči, volních pohybů a paměti. Náš intelekt se vyvinul z instinktivního základu. U zdravého člověka spolupracují na vytváření nejširšího spektra různých možností chování instinkty, emoce a intelekt.
Některé události kolem nás nemůžeme změnit. Můžeme však ovlivnit sebe a svoje prožívání.
(Text vychází z metody Somatic Experiencing Petera Levina, modelu trojjediného mozku Paula MacLeana a polyvagální teorie Stephena Porgese).
Útěk, boj nebo zamrznutí jsou základní reakce na ohrožení či stres. Co rozhoduje o tom, jak zareagujeme? Je některá strategie výhodnější?
Základní a univerzální reakcí na ohrožení či stres je boj nebo útěk. Na biologické úrovni je jedno, zda se jedná o ohrožení skutečné nebo domnělé. Pokud si situace vyžaduje agresivitu, bude ohrožený tvor bojovat. Pokud je pravděpodobnost, že v boji prohraje, bude utíkat. Tyto možnosti nejsou promyšlené, jsou instinktivně řízené plazím mozkem a limbickým systémem.
Vložit obr. křivka aktivace, přidat k zelené červenou zónu.
Pokud ani boj ani útěk nezajistí bezpečí, jsou živočichové vybavení ještě jedním obranným mechanizmem, a tím je reakce nehybnosti = zamrznutí. Je rovnocenná a stejně důležitá jako dvě předchozí strategie, přesto bývá často přehlížena. V mnohých situacích je hraní „mrtvého brouka“ nejlepší možností volby. Příroda nehodnotí, která ze strategií je nejlepší. Pro zvířata není zamrznutí znakem slabosti či nepřiměřenosti, ani my bychom ho tak neměli vnímat.
Vložit obr. křivka aktivace, přidat k zelené a červené modrou zónu.
Některé události kolem nás nemůžeme změnit. Můžeme však ovlivnit sebe a svoje prožívání.
(Text vychází z metody Somatic Experiencing Petera Levina, modelu trojjediného mozku Paula MacLeana a polyvagální teorie Stephena Porgese).
Když se z dlouhodobé reakce na stres stane problém. Co s tím můžeme dělat?
V případě ohrožení uvolňuje náš autonomní nervový systém energii, která je potřebná k zajištění obranných reakcí – útoku, útěku nebo zamrznutí. Pokud této nahromaděné energie nelze dát průchod, mění se neuskutečněná reakce útoku ve vztek a reakce útěku na bezmocnost. Podobné je to i v případě dlouhodobě nebo nadměrně působícího stresoru.
Nahromaděné energii je třeba dát vhodným a kontrolovaným způsobem průchod, aby mohlo dojít k jejímu vybití a nastolení rovnováhy v systému. Jinak má tato energie tendenci v organizmu přetrvávat a má celou řadou nepříjemných projevů:
v rovině tělesné jsou to například bolesti hlavy, nevolnost, zažívací potíže, bušení srdce a únava,
v myšlení se může projevovat nesoustředěností, vtíravými myšlenkami, tíživými sny, problémy se spánkem a výpadky paměti,
v rovině emocí pociťujeme například úzkost, strach, deprese, neklid, podrážděnost,
a odráží se chování, typickými projevy jsou izolace, vyhýbání se, neshody v rodině, snížení pracovního výkonu, ztráta zájmu o dříve oblíbené aktivity, nadměrné užívání alkoholu a dalšími.
Od zvířat se odlišujeme tím, že máme vysoce vyvinutý racionální mozek – neokortex, který může v některých případech blokovat některé naše instinktivní reakce, které přirozeně vedou ke snížení stresu. Například proto, že je vyhodnotí jako společensky nevhodné nebo nepřijatelné.
(Text vychází z metody Somatic Experiencing Petera Levina, modelu trojjediného mozku Paula MacLeana a polyvagální teorie Stephena Porgese).
